Je přece správné odsoudit toho, který se příčí zaběhnutým pořádkům a moci. „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít” řekli Židé. (Jan 19, 7). Židovští předáci, farizejové, se opírali o zákon. Charakterizovala je zkostnatělost a fanatismus, lpění na moci, chyběla jim otevřenost srdce. Ježíš v jejich očích porušil ustanovení Desatera. Desatero ale není nástroj určený k odsouzení. Není to ani soupis zákazů. Je to naznačení cesty, jak se vyhnout bolesti, problémům a nejistoty.

I dnes se setkáváme s lidmi, kteří se pasují do role soudců.

Jako kluk jsem viděl zfilmovanou Povídku z jedné kapsy Karla Čapka s názvem Poslední soud. Bůh tam diskutuje s mnohonásobným vrahem a ten říká: „Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. „Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.”

Všechny kameny budoucí křížové cesty jsem nejprve umístil na vybraná místa. Když jsem přišel ke druhému kameni, našel jsem ho vytržený z betonového lože a posunutý. Někdo se pokusil kámen nejspíš odvézt. To se mu nepodařilo, ale způsobil škodu.

Kámen jsem musel vrátit na původní místo a uvést do původního stavu. Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem chtěl pokračovat v práci.

Kristus to dělá podobně, ale s tím rozdílem, že nemusí, ale chce, dělá to dobrovolně. A nejde jen o věc, ale o samotnou podstatu člověka, jeho spásu.

To, co jsme svými rozhodnutími pokazili, napravuje. Znamená to, že důsledky našich provinění jím mohou být zcela zahlazeny. Bez jakýchkoli následků. Má to ale jeden háček: chce to náš souhlas.

Nikdo nemůže říci, že nezažil utrpení. Že nebyl nikdy nemocen, že se mu vše podařilo takříkajíc na první dobrou, že se nespálil v nějakém úsudku o někom, komu věřil…

Někdy můžeme mít pocit, že je toho na nás příliš, a že je to nespravedlivé. Vidíme kolem sebe lidi, kteří se mají tak dobře a přitom žijí nedobrým životem a škodí jiným. Jaká je to nespravedlnost, kdyby Bůh existoval, nemohl by to dopustit.

V takových chvílích nám někdy nepomůže žádná útěcha. Ani to, že Kristus prožíval to samé.

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Až čas ukáže, že tomu tak opravdu bývá. Že to, co se stalo, mělo svůj smysl. A tak se stává, že lidé s odstupem času přijímají to, co prožili, i když šlo o vážné věci, jako je těžká nemoc, rozchod, ztráta zaměstnání… Nakonec chápou, že to, co bylo, bylo k dobrému.

Ne náhodou toto zastavení následuje po pádu s křížem. Setkání s matkou má ukázat sílu vztahu. Jeden druhému jsou posilou, i když jde o život. Trpí Kristus i jeho matka.

Naplňuje se tak Simeonovo proroctví: „I tvou duší pronikne meč”. (Luk. 2, 35). Znamená to, že se bolest Krista a jeho matky sčítají? Pokud rodina a vztahy fungují, tak tomu tak není. Sdílená bolest neroste, ale přináší úlevu, když vše funguje tak, jak má.

Další dobrá zpráva je, že společná radost se násobí. Toto správně pochopit a žít je umění. Každý vztah je třeba ošetřovat!

Byl Šimon takový dobrák, že šel Kristovi na pomoc, když byl na konci sil? Ne! Byl donucen „pořadateli”, aby podívaná mohla pokračovat. Přesto se stalo něco, co pro nás může být povzbuzením. Říká se, že se kaše nikdy nejí tak horká, jak se uvaří. Stává se, že v krušných situacích je pomoc nečekaně blízko. Porouchá se auto, někdo zastaví a pomůže…

Kristus prvoplánově určitě netoužil po ukřižování, ale když už přijal svůj úděl, už vůbec netoužil po tom, aby jeho cesta skončila smrtí na cestě na Kalvárii. Šimon pomohl naplnit Kristovo poslání.

Před chvílí pomohl Šimon fyzicky a nyní přichází pomoc a podpora psychická. Samotná nabídka roušky, aby si mohl Kristus setřít krev a pot z tváře, moc nepomohla. Je tu ale především Veroničina účast. Čin, který nepotřebuje další slova. Když trpíme, často postačí cítit účast nějakého člověka, abychom zažili úlevu.

Na mnoha místech v Bibli čteme o tom, že máme pomoci člověku v nouzi. Například před příbytkem boháče leží nemocný a chudý muž. Boháč ho překračuje. Přitom by stačilo, aby poslal svého sluhu se zbytky jídla z jeho bohaté kuchyně. (Luk 16, 11–31). Neudělal to a byl odsouzen proto, že zavíral oči před trpícím, s nezájmem ho překračoval. A přitom stačilo tak málo. Trocha soucitu.

„Je bolest nutná?” Tak jsem se jako kluk ptal svého otce – lékaře. Vysvětlil mi, že bolest je varovný signál, který nás chrání před škodami i smrtí. Když neucukneme před horkým předmětem, způsobíme si popáleninu. Totéž platí i v oblasti psychiky.

Psychiatr Vondráček se domnívá, že okřídlené „myslím, tedy jsem” neplatí, že je tu zásadnější „něco”. Jsou psychicky nemocní lidé, kteří jsou schopni sami sebe vnímat jen skrze bolest. Takže: trpím, tedy jsem. A trpíme tím, co nám ubližuje, co nás bolí, co se nám nepodařilo. Bez nezdarů nepoznáme dobře sebe sama, neposouváme se.

Ve čtvrtém zastavení jsme prožili účast matky, která posiluje Krista. Plačící ženy jsou příkladem soucitu, který oslabuje, neposiluje. „To je konec, všechno je ztraceno.” Jde spíš o zoufalství, které bývá odrazem vlastní nedostatečnosti. Kristus jim říká: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi” a o něco dále: „Co se stane se stromem suchým, když toto se děje se stromem zeleným” (Lk 23, 27–31).

Zdánlivě krutá slova odhalují nedostatečnost plačících žen… Je to výzva: nezoufejte, k ničemu to nevede. Sochu Zoufalství jako jednu z neřestí působivě ztvárnil v Kuksu Matyáš Bernard Braun: svíjející se žena se zděšeným výrazem, která si dýkou bere život. Kristus možná těm ženám otevřel oči a pomohl jim i z pozice odsouzence chvíli před smrtí.

Kristus je nejen člověk, ale i Bůh. Krvácí, když se poraní, potřebuje jíst a když mu dojdou síly, padá, jako teď pod křížem. Vystupoval jako ten, kdo má moc. Ale nikdy se nepovyšoval.

Důkazem jeho božství nejsou jeho zázraky, ale jeho láska. Zázraky jsou pak jejími projevy.

Prvním zázrakem proměnil vodu ve víno, když na svatbě došlo. (Jan 2, 1–11). Výmluvné, lidské, na úvod Kristova veřejného působení.

Když se podíváte na tento kámen, první, čeho si všimnete, je ulomený vršek. Situace, která se „kamenu přihodila”, ilustruje toto zastavení. Ztráta, konec. Absolutní ztráta všeho, vyhlídky vcelku jisté, to nejtěžší má Kristus ještě před sebou. Kámen stojí vedle rozcestí. Jako by tím bylo naznačeno, že jde o milník na křížové cestě. Nastává konečná fáze, fáze nejtěžší. Překážky přichází i k nám, i když ne v tak dramatickém scénáři. Stojíme před těžkým dnem, který bychom raději ze svého života vymazali, někdy prospali, nebo třeba přeskočili.

Když se podíváme na místo lomu pozorněji, zjistíme, že připomíná srdce. Jeden můj kolega výtvarník si myslel, že jsem kámen takto upravil. Ne. Kámen jsem v lomu našel tak, jak ho vidíte.

Symbol vyrytý do kamene už jen podtrhuje jeho závažné „sdělení”. Prázdný kruh vymezuje neviditelný kříž a vše je prodchnuto láskou. Když vše bylo vzato, láska zůstává.